• Máme strašně málo času
• S rostoucí ekonomikou se nezdáme méně zaneprázdnění, ale naopak
• Místo toho, abychom věnovali čas podstatným věcem, produktivita jen uvolňuje čas na věci, které stejně dělat nechceme

1. kapitola

• Čas je abstraktní, většinu lidské existence se lidé neorientovali na čas, ale na úkoly
• Vnímáme čas v dnešní době jako zdroj, který musíme co nejefektivněji využít, potom se nás ale zmocňují obavy a ve výsledku nežijeme přítomností
• „Produktivita“ může v určitém smyslu fungovat jen jako zvládací mechanismus pro nepříjemné emoce, pro úzkost z nedostatku kontroly
• „Efektivním“ zužitkováním času jsme zdánlivě efektivnější, ale nemáme čas na přemýšlení, jestli to, co děláme, chceme opravdu dělat
• Je potřeba přijmout realitu, že nejde stihnout všechno, nejde získat svobodu od těžkých rozhodnutí

2. kapitola

• Snažíme se zvládnout „všechno“, i když to není v našich silách,k a pak se za to viníme – nechceme připustit, že musíme určité věci obětovat, abychom mohli dělat něco jiného
• „past efektivity“ – čím více času si efektivitou uvolníme, tím více nových věcí si naložíme
• „existenciální zahlcení“ – čím více nových možností člověk zkouší, tím více jich chce zkusit dál
• Produktivita dává přednost méně významným úkolům, protože se zdají být lepší, zatímco důležité a náročné úkoly odkládá, jelikož vyžadují „více soustředění“, atp.
• Pokud nevýznamné úkoly vyřídíme rychleji, nezbyde více času na důležité věci, ale zpravidla přibyde těch nevýznamných
• Pohodlnost často nepomůže se získáním času navíc, ale zbaví danou činnost své důležitosti a uspokojivosti – pohodlnost není vše

3. kapitola

• Žít život naplno znamená přijmout jeho konečnost
• V kontrastu přístupu k životu jako k nároku stojí i přístup, kdy je život dar – poskytuje možnost volby, i když žádnou volbu nabídnout nemusel, a život bez rozhodování postrádá smysl

4. kapitola

• Z dlouhodobého hlediska všichni prokrastinujeme všechno ostatní – otázka není, jak neprokrastinovat, ale jak prokrastinovat chytře

3 principy

• „Zaplatit sám sobě“ – vyhradit si čas na důležité věci, bez ohledu na důsledky (lidé často selhávají v dlouhodobém plánování)

• „Nerozdělávat spoustu věcí“ – stanovit si max. 3 věci, na kterých člověk bude pracovat, zbytek počká, až se uvolní místo

• „Odmítnutí středních priorit“ – odmítnout věci, které jsou sice zajímavé, ale nemají pro nás dostatečnou hodnotu – není problém odmítnout věci, které dělat nechceme, ale věci, které dělat chceme, ale s ohledem na jeden život je nemůžeme stihnout

• Špatná prokrastinace je zvládací mechanismus, kterým chce člověk zastínit realitu, aby ji nemusel konfrontovat – řešení je realitu přijmout

• Závazek je lepší, jelikož uzavírá ostatní možnosti a srovnávání fantazií s realitou, to snižuje úzkost a ostatní negativní emoce

• Dělat něco je lepší než nedělat nic, jelikož během nicnedělání máme zaručený neúspěch

• Fantazie a realita se často vylučují, ale člověk se nechce vzdávat „zadních vrátek“

5. kapitola

• To, čemu věnujeme pozornost, určuje naše vnímání reality, a celý náš život – pozornost tvoří samotné prožívání života
• Rozptýlení znamená, že se člověk ve skutečnosti nerozhoduje, rozhodují za něho vnější síly
• Plná kontrola nad pozorností je nemožná, a také nežádoucí – některá rozptýlení jsou potřebná pro přežití a pro dobrý život
• Kvalita života je tím pádem do určité míry ovlivněna tím, jak dobře dokážeme směřovat svoji pozornost
• Sociálním sítím jde jen o pozornost, tu si získávají různými nekalými praktikami, které jejich uživatele poškozují nejen na čase

6. kapitola

• Rozptylování u nepříjemných zkušeností nevede ke zmírnění bolesti, k tomu vede přijetí bolesti
• Nuda není postrádání zájmu o věci, ale nepříjemný pocit při konfrontaci s vlastními limity, který se snažíme řešit tím, že unikneme někam, kde limity nejsou
• Součástí řešení je přijetí, že rozptylování je součástí našeho života, a přijetí faktu, že řešení na bolesti způsobené realitou neexistuje

7. kapitola

• Plánování má zaručit, že věci půjdou přesně podle plánu – to ale není možné zaručit, a tak je chorobné plánování spíš ke škodě^[1]
• Čas nevlastníme, ale očekáváme, že ho budeme mít – nemůžeme s jistotou říct, že budeme moci určitý čas plně využít
• Budoucnost nedokážeme ovlivnit, můžeme jen činit kroky pro to, že pravděpodobněji nastane

8. kapitola

• Spoustu lidí obětuje přítomnost ve prospěch budoucnosti, tak to ale dělají třeba celý život – odmítají žít v přítomnosti kvůli budoucímu cíli
• „kauzální katastrofa“ – důkaz (ne)správnosti výchovy je prý to, jaký dospělý z dítěte vyroste
• Obavy budoucnosti by neměly automaticky dostat přednost před přítomností
• „Prodávání“ času vede k jeho instrumentalizaci
• Když se člověk žene za budoucností, nemusí konfrontovat, že spokojenost ještě nenastala, a s tím i nepříjemné pocity
• Každý moment může být poslední, my ale nevíme, který moment poslední bude
• Keynes řekl, že člověk se odkládáním spokojenosti snaží zajistit si nesmrtelnost, platí za to ale neprožíváním přítomnosti
• Nejde „být více v přítomnosti“ – člověk je v přítomnosti pořád, a snaha „být více v ní“ jen od jejího prožívání odvádí

9. kapitola

• V dnešní době pracujeme i ve volném čase
• Koníčky jsou v dnešní době „trapné“, protože neprodukují hodnotu – to by ale ani nemělo být jejich účel

10. kapitola

• Netrpělivost a snahy „popohnat čas“ obvykle vyústí v přesný opak
• Čím rychlejší technologie máme, tím více nás utvrzují v přesvědčení, že můžeme svůj čas ovládat, a o to nepříjemnější je střet s realitou
• Čím rychlejší se snažíme být, tím rychlejší chceme být potom – může se to přehoupnout v závislost, té se člověk zbaví tím, že konfrontuje realitu, že nemůže čas a svět urychlit

11. kapitola

• Trpělivost umožňuje se naplno vnořit do reality
• Spoustu problémů by se daly vyřešit s pomocí trpělivosti – to bychom si ale museli přiznat, že nemáme nad situací kontrolu

3 zásady trpělivosti

• Pěstovat si zálibu v řešení problémů – bez nich nemá život smysl, život je v podstatě řešení problémů
• Umět si na práci vyhradit jen určitý čas – pocit „energie“ s blížícím se koncem je známka netrpělivosti; tím, že se člověk v tento moment zastaví, trpělivost posiluje a umožní mu se k práci vracet dlouhodobě
• Originalita vede přes neoriginalitu – nejde být ze začátku úplně originální, originalita přichází až s časem, kdy se člověk věnuje jedné věci

12. kapitola

• Nezáleží jenom na tom, jestli máme čas my, ale jestli mají čas i ostatní
• Větší svoboda ve smyslu nakládat s časem, jak chceme, nese jako oběť odloučení se od ostatních
• Výzkumy prokázaly negativní korelaci mezi počtem Švédů, kteří si vzali volno najednou a předepsanými antidepresivy

13. kapitola

• Z hlediska vesmíru jsme bezvýznamní – myslíme si ale sami opak
• Spousta lidí si klade velké nároky na svoji vlastní významnost, kterých pravděpodobně nemůže, ale ve skutečnosti ani nechce dosáhnout (vyžadovalo by to velké oběti i jinde)
  • Možná by bylo dobré své nároky snížit a najít smysl v běžnějších věcech

14. kapitola

• Přijmutí reality doprovází zřeknutí se svých fantazií, na oplátku nám to ale dovolí žít život tady a teď
• Přijetí reality naše problémy neodstraní, ale dovolí nám proti nim bojovat efektivně, nebo je alespoň přijmout

Pět otázek

• „Preferujete pohodlí i v oblastech, které vyžadují mírné nepohodlí?“ – dávat přednost nepohodlným věcem, jelikož ty značí, že překonáváme sami sebe

• „Poměřujete svoji práci standardy produktivity či výkonu, kterým nelze dostát?“ – nesnažit se o nerealistické standardy pomocí „produktivity“, ale vybrat si pár věcí, které jsou smysluplné

• „V jakých ohledech ještě musíte přijmout fakt, že jste tací, jací jste, a ne takoví, jací si myslíte, že byste měli být?“ – tlak na to „stát se někým“ není moc udržitelný, a navíc popírá fakt, že by si člověk měl užívat čas i v přítomnosti, ne jen pracovat pro budoucnost, která nikdy nemusí přijít

• „Ve kterých oblastech života se stále držíte při zdi a čekáte, až si budete jisti, že víte, co děláte?“ – většinu času si člověk bude myslet, že neví, co dělá, a proto má věci dělat i přes tenhle pocit

• „Jak byste nakládali s časem, kdyby vás tolik netrápilo, jestli uvidíte výsledky své práce?“ – možná stačí jen to, abychom dělali to, co nás baví a pomáhá to i někomu, než abychom se hnali za nesplnitelnými cíli

• Je potřeba se vzdát naděje – ta nás totiž brzdí, je to další očekávání

10 tipů pro smíření s konečností

1. Brát produktivitu jako konečný zdroj, který nelze donekonečna vylepšovat
   1. Mít omezený počet věcí, co je za den potřeba udělat
   2. Pevně si stanovit pracovní dobu
2. Pracovat postupně, nedělat na spoustě věcí naráz
   1. Mít rozdělaný jen jeden projekt pracovní a jeden ve volném čase
3. Předem si vybrat, co člověk zanedbá – při vědomém rozhodnutí se, že člověk určité věci zanedbá na úkor druhých, člověk nepociťuje takovou úzkost a vinu, jelikož si vybral, co nebude zvládat
4. Vést si seznam věcí, co člověk za den udělal – je důležité si připomínat úspěchy, jelikož práce nikdy neskončí
5. Zaměřit se jen na jeden aktivismus po delší časový úsek
6. Používat jednoúčelové technologie pro zamezení rozptýlení
7. Hledat novost v běžných situacích
8. Být více zvědaví, nefixovat se jen na výsledek, který chceme my
9. Být spontánně štědří hned – později si už čas pravděpodobně nenajdeme
10. Praktikovat „nicnedělání“ – najít komfort i v tom nic nedělat